Hvězda z největších – Duben 1933

24.04.2023

Je duben 1933. Diváci mají v čerstvé paměti první barrandovský film Vražda v Ostrovní ulici, v kinech se právě smějí eskapádám hlavního hrdiny snímku Pobočník jeho výsosti. Pro firmu Meissner, která ho vyrobila, se už ale rýsuje nový námět. Kousavá Gogolova satira Revizor. A protože film, to jsou především hvězdy, znovu sází na jistotu. Kasovní úspěch si chce zaručit mužem, který je už tehdy nekorunovaným králem komiků – Vlastou Burianem.

Narodil se libereckému krejčímu, v deseti letech se jeho rodina přestěhovala do Prahy a otec, sám ochotník, ho začal pravidelně vodit do Národního divadla na opery. Jeho komediálního talentu si všiml Karel Hašler a Vlasta Burian začíná vystupovat v pražských kabaretech. Prakticky okamžitě se stává miláčkem publika. Později zakládá vlastní divadlo, ve kterém je denně nabito. I když hrát s ním prý nebylo jednoduché, jeho nejbližší spoluhráč Jaroslav Marvan říkal, že Burian se nedržel textu, ale měnil ho podle momentálních nápadů. Vzápětí se Vlasta Burian stává také hvězdou Barrandova. Už ve dvacátých letech si zahrál ve čtyřech němých filmech, největší popularita ho pak čeká s nástupem zvuku, některé jeho filmy se natáčejí hned ve dvou jazykových verzích najednou.

Ve filmech s Burianem často hráli jeho dvorní „nahrávači“ z divadla. Kromě Jaroslava Marvana to byl především Čeněk Šlégl (na fotce vlevo ve filmu Katakomby). Po válce měl doživotně zakázáno vrátit se k herectví, nepomohla ani obhajoba, že kolaborantskými aktivitami pouze chránil svou dceru, která se provdala za muže židovského původu. Prošel jáchymovskými doly, později pracoval v Uhelných skladech a po hospodách prodával obrázky.

Ani dvě jazykové verze nemění nic na tom, že film musí být hotový za několik dnů. Herec Čeněk Šlégl po letech přiznal, že to platilo zejména, když se za kameru postavil Karel Lamač: “Ten byl totiž, jak známo, pořád v Londýně, a když přijel do Československa Vlastu režírovat, musel být hotov opravdu tak rychle, jak to jen šlo. Často proto jen „zabetonoval“ kameru a natáčel bez přerušení celé scény tak, jak se hrály v divadle – většina Burianových filmů je totiž adaptací úspěšných čísel z jeho repertoáru.“

Jen pár týdnů po nástupu zvuku do českých kin doslova vybuchla bomba. Trhák jménem C .a k. polní maršálek. Ruku v ruce s popularitou tohoto snímku přišel i jeho kasovní úspěch. Režisér Otakar Vávra vzpomínal, že byl finančním odrazovým můstkem nejen pro hlavní hvězdu, režiséra Lamače, ale také pro majitele firmy Elektafilm producenta Auerbacha: „Film prodali do Rakouska i do Německa v jazykových verzích. Na každém z těchto filmů vydělal přes pět milionů a stal se boháčem, postavil si krásnou vilu na Barrandově.“

Malý doklad Burianovy popularity – dvě jazykové verze stejné scény. Nejprve C. a k. polní maršálek česky:

A zde stejná scéna v němčině. Paradoxem je, že po nástupu Hitlera k moci byly některé Burianovy filmy v Německu nežádoucí pro údajné zesměšňování důstojnického sboru.

Tehdy se zrodily plány, aby Burian prorazil i dál do světa. Režisér Václav Wassermann ale prozradil, že je zkomplikoval sám král komiků, kterému se občas pro jeho rozmary přezdívalo „velké dítě“: „Maršálek byl uveden s úspěchem v Berlíně a Paříži. Už je sjednáno, že pojede na propagační cestu se zvláštním filmařským konvojem do Ameriky. Cestou měl natočit na lodi dobrodružný groteskní film. Bylo před prázdninami v divadle, přípravy na odjezd byly v plném proudu, když se rozhodl jinak. Odjel na francouzskou Riviéru. Setkal se tam s Chaplinem, navštívil Paříž.“

Stejně jako při improvizacích v divadle, tak i před kamerou bylo potřeba Buriana hlídat. Zvlášť nervózní byl štáb, když se v roce 1933 chystal filmový přepis Revizora. Martin Frič proto žádal Jaroslava Marvana: „Musíš ho držet, aby nám s tím neutek někam jinam.“ Natáčení bral ale nezvykle vážně i sám Burian, dělalo mu dobře, že hraje světovou klasiku. V ateliéru byl dokonce odborný poradce, rusista Bohumil Mathesius, aby ohlídal autentičnost. Když herci poprvé vkročili dovnitř, nestačili se divit: „Natáčecí hala společnosti AB byla prostavěna tržištěm, v kamrlících byla dekorace hospody a byt hejtmana. Jinak ovšem všechen prostor zabral trh. Pro něj byly sneseny všechny ryby, masa, živé slepice a kachny, ovoce i zelenina, aby vznikl dojem skutečně zabydleného prostředí. Tyhle opravdové rekvizity se nevyměňovaly a my do toho chodili více než týden. Nepřeju nikomu ten zápach. Žádným způsobem se nedal vyvětrat“, vzpomínal Marvan.

Když si Burian postavil hlavu, nehnul s ním nikdo, ani Marvan: „Fofrem jsme dojížděli jednu scénu, aby se mohla bourat dekorace a uvolnit ateliér a tu si Burian vzpomněl, že musí odejít do divadla na představení. Vlastíčku, vždyť je to jen pár minut, jednou to sjedem a konec, přesvědčoval ho Frič. Ale nebylo to nic platné. On, na kterého, když hrála Sparta se Slávií, čekalo plné divadlo třeba i hodinu.“

Burian si také osobně prosadil, aby stejně jako ve většině jeho dalších filmů, zdobila Revizora písnička, kterou si lidé budou moci zpívat. A tak známý trampský autor Jarka Mottl s operetním skladatelem Járou Benešem vytvořili popěvek s ruskými motivy To u nás v Petrohradě, kterým falešný revizor ohromí u stolu společnost:

A ještě jedna perlička pro všímavé. Když revizor zavítá do školní třídy, oslovený žák promluví nezvykle vysokým hlasem. Nadaboval ho sám Burian.

Těsně po Revizorovi, který měl premiéru v září, stihnul Burian v roce 1933 ztvárnit rytmistra Kyliána ve snímku podle Herrmannova románu U snědeného krámu. Role to byla nezvyklá, Burian ani tady neřádil, ale podřídil se předloze o vychytralém příteli hodného kupce, kterého chamtivá vdova s dcerou přivedou do neštěstí.

Pro film U snědeného krámu vystavěli barrandovští řemeslnici podle projektu architekta Štěpána Kopeckého část ulice těsně vedle ateliérů. Později vznikala většina staveb mnohem výše nad areálem.

Hrdinný kapitán Korkorán, Ducháček to zařídí nebo Anton Špelec, ostrostřelec. To jsou jen některé Burianovy filmy, na které se stály fronty. Celkem jich za svou kariéru natočil čtyři desítky. Ve většině z nich uplatnil svou zálibu v uniformách – vojenských nebo třeba námořnických.

Svojí živelnost nekrotil ani při natáčení, občas to prý spíše vypadalo, že režisérem je Burian, sám si po natočení záběru říkal STOP a text si upravoval podle nálady. Podle Zity Kabátové bylo v zájmu samotných režisérů, aby Buriana nechali improvizovat: „Když Vlasta rozehrál nějakou etudu, byl by hřích ho přerušit, protože on dovedl vymyslet neuvěřitelné gagy. Například ve filmu Přednosta stanice telegrafování do rytmu písničky, nebo popadl pečené kuře, rozkrojil ho vejpůl a dal si ho na chleba.“

Slavný telegraf stejného typu, který si zahrál ve filmu Přednosta stanice, dodnes opatrují ve skladu rekvizit barrandovských ateliérů.

Adina Mandlová počítala s tím, že při obsazení do filmu s Burianem bude stejně jako jeho divadelní partneři „jen“ nahrávačem ale výborně se pobaví: „Připadala jsem si jak ta slečna, co pomáhá kouzelníkovi, aby mu všechny triky dobře vyšly.

Burian uměl spustit příval slov, ale také si dokázal počkat, až mu ostatní na scéně nahrají, aby mohl zasmečovat. Například v komedii U pokladny stál:

Kromě slov a grimas měl Vlasta něco, čemu se říká „mluvící ruce“, ty si užil ve filmu Zlaté dno, kde zářil spolu s Raoulem Schránilem: “Třeba čaj pil tak svérázným způsobem, který po něm potom leckterý divák napodoboval. Nepotřeboval podšálek, vkládal pod hrníček ruku a malíček druhé elegantně odtáhl od ostatních prstů. Já sám jsem se nejvíc bavil, když Burian zápasil s patentním žehlicím prknem.“

Scéna z filmu Zlaté dno, kterou Vlasta Burian inspiroval diváky ke svéráznému pití čaje:

Vlasta Burian ale nežil jen humorem, čas od času se věnoval i klasickému divadlu. V Národním divadle například vystoupil jako principál v Prodané nevěstě.

Vlasta Burian čeká na další klapku při natáčení noční scény filmu Ryba na suchu.

Známá je také sportovní kapitola života krále komiků. Jezdil na kole, hrál tenis, plaval, ale především miloval fotbal. Dotáhl to až na brankáře fotbalové Sparty. Žil zkrátka naplno, jak doložil Jaroslav Marvan: „V osm ráno už byl v mučírně. Tu představovala obrovská koupelna v prvním patře jeho vily. Taky jsem ji zažil i s těmi všemi popruhy a elektrickými masírovadly. Například biče, které ho v kruhu bičovaly. V devět už byl zase na tenise, měl svého osobního trenéra, jímž byl známý internacionál Síba. Pak přišel domů, něco málo snědl a jel na závodním kole do barrandovských ateliérů. Odpoledne, pokud se nenatáčelo, tak ho čekal zase tenis nebo fotbal. A po tomhle všem přišel do divadla.“ Buriana znal prakticky každý, jeho jméno nesly bonbony, růže, hrál v reklamách.

Ve své vile v Dejvicích měl Burian tělocvičnu, bazén, tenisový kurt, ale také malé soukromé kino.

Ke konci války přišel zlom. Divadlo nejprve zavírají Němci, po válce ho soudí Češi za údajnou kolaboraci. „Býval fotbalista, Sparťan, Slávista, potom tenista, dnes je nacista.“ Když tenhle posměšný popěvek Voskovec s Werichem za války nazpívali pro vysílání z Ameriky, netušili, jak to ve skutečnosti je. Vlasta Burian se spolupráci s okupanty vyhýbal. K propagandě ho donutili jen jednou. V rozhlasovém skeči předstíral opilého Jana Masaryka. Z dalších natáčení se vymluvil, že je chronicky nemocný a už jen samotná cesta do rozhlasu by ho mohla zdravotně ohrozit.

Nejsmutnější role. Vlasta Burian se po válce brání před soudem proti nařčení z údajné kolaborace.

Marně se ho po válce zastával Jan Werich, který po návratu zjistil, že všechno bylo jinak. Ve svém divadle například nechal zaměstnat mladičkého Radovana Lukavského, aby ho zachránil před nástupem na nucené práce. Přitížila mu ale paradoxně výpověď Lídy Baarové, která sama čelila obvinění z kolaborace. Burian se u výslechu bránil: „Styky s německými okupanty nebo jinými českými nepřáteli státu jsem kromě nejnutnějších pro provoz divadla a filmu neudržoval.“ Krále komiků srazila nenávist na samé dno. Nesměl účinkovat v divadle ani ve filmu a musel zaplatit pokutu půl miliónu korun. Živil se mimo jiné v severočeských dolech nebo jako poslíček na horské chatě.

Když se směl vrátit před diváky, oprášil osvědčenou scénku „Srážka vlaků“, kterou dobře znal ze svého divadla a využil ji dříve také ve filmu Funebrák. Na pódiu měl ale partnery z nové nastupující generace herců, Josefa Hlinomaze (na fotce) nebo Jaroslavu Adamovou.

Když měl poprvé po nucené pauze předstoupit před diváky v Kladně, byl u toho Raoul Schránil: „O přestávce jsem nahlédl do šatny, kde Vlasta Burian seděl a do slova se třásl jako osika. Ani jsem se nedivil. Zažít takovou štvanici, vyšetřování, nedůvěru, to by zlomilo i silnější charaktery. Ještě ani nedoznělo jeho jméno, když se ozval frenetický potlesk. Všechno z něho spadlo, Jestli něco zůstalo, tak to odplavil další, ještě silnější potlesk a skandování jeho jména i nadšený pískot. Tak diváci přivítali svého komika. Pro Buriana to byla svým způsobem satisfakce.“

Vlasta Burian se domlouvá s režisérem Miroslavem Cikánem při natáčení snímku Muž v povětří, posledního filmu, kde sehrál hlavní roli.

Objevil se sice pak v několika budovatelských filmech, už to byl ale jen stín slavného herce. Do dnešních dnů z jeho poválečné tvorby září ta s Janem Werichem, zejména pohádka Byl jednou jeden král, kam si ho prosadil do role snaživého rádce Atakdále.

Jan Werich mu také pomohl nastoupit do karlínského divadla, po několika letech pak začal Burian jezdit po estrádních zájezdech, kde se potkával s dalšími předválečnými hvězdami, třeba Zitou Kabátovou: „On svoje řemeslo miloval, na jevišti doslova ožil. Už nemohl na nohy a jeho manželka Nina mu pokaždé přinesla na podium židli, on si na ni sedl a hrál vsedě. Ale lidi to nevnímali, dovedl si je velmi rychle získat.“ Vlasta Burian umírá v roce 1962 v sedmdesáti letech, teprve po sametové revoluci se ho podařilo u soudu plně rehabilitovat a očistit tak jméno Vlasta Burian – král komiků.