Genius loci, tedy duch vládnoucí na určitém místě, provází vznik
i následný život jednoho z největších studií v Evropě, které od
roku 1931 přitahuje filmaře z celého světa.
Filmová studia vznikala ruku v ruce s geniálním nápadem ing.
Václava Havla na stavbu moderně architektonicky řešeného zahradního
města. "Mou inspirací byla Amerika," přiznal v jednom z
rozhovorů otec bývalého prezidenta České republiky. "Byl jsem
po první světové válce předsedou Svazu československého studentstva
a na své útraty jsem odjel na studijní cestu po univerzitách
Spojených států. Při návštěvě Kalifornské univerzity v Berkeley
jsem se ocitl v nádherné čtvrti kalifornských boháčů. A tam mě –
bylo to ve čtyřiadvacátém roce – napadl Barrandov." K názvu ho
inspirovala bronzová deska, která byla umístěna ve skále náhorní
planiny nad Prahou a turistům připomínala pobyt francouzského vědce
a přítele českého národa Joachima Barrandeho, kterého proslavily
nálezy trilobitů.
A právě na této náhorní planině s neporušeným horizontem vyrůstá
kolem zahradní restaurace nejen vilová čtvrť filmových hvězd a
podnikatelů, ale především v té době nejmodernější ateliéry pro
vznik zvukového filmu. Zakládá je bratr ing. Havla, Miloš. Podrobné
plány celého území vypracoval špičkový architekt, urbanista, ale i
filmový režisér Max Urban. K areálu Teras přibyl bazén, z
Václavského náměstí v samém centru Prahy tam jezdil zdarma autobus,
který přivážel hosty. Mezi celebritami navštívil Terasy nad řekou
Vltavou i první československý prezident T. G. Masaryk. Výstavba
vil na barrandovských parcelách byla ponechána individuálnímu vkusu
svých majitelů, ale přesto si ing. Havel ve smlouvě při prodeji
parcel vymínil právo k nahlédnutí do plánů a konzultace s arch.
Urbanem.
Rychlost výstavby ateliérů byla tradičně havlovsky závratná –
slavnostní výkop základů byl proveden 23. listopadu 1931 a první
filmovací den připadl už na 25. leden 1933, kdy se ve zbrusu nových
ateliérech začal točit snímek režiséra Innemanna "Vražda v
Ostrovní ulici". Hlavním projektantem studia se stal již
osvědčený a ve filmové branži sběhlý Max Urban, s nímž na
interiérech a ateliérových prostorách spolupracoval architekt
Ritterhain. V projektu využili nejnovějších zkušeností zahraničních
filmových výroben a podařilo se jim tak vytvořit ve své době
nejmodernější filmové ateliéry v Evropě. Přestože spláceli vysoké
dlužné částky za výstavbu a vybavení ateliérů, stali se mecenáši
českého filmu a v jejich ateliérech po celá třicátá léta vznikla
řada snímků patřících dnes do zlatého fondu české
kinematografie.
Osudný rok 1939 a okupace českých zemí s sebou přinesly také
konfiskaci barrandovských ateliérů, které se pro Němce staly
vítanou válečnou kořistí. Jejich vlastní filmová produkce podřízena
Goebbelsově systematické propagandě mohla skvěle vybavené ateliéry
dokonale využít pro výrobu filmů podřízených nacionálně sociálnímu
vkusu. Barrandov musel být co nejdříve odebrán českým podnikatelům
a dán k dispozici vítězům. To se nakonec bez souhlasu Miloše Havla
i správní rady společnosti skutečně stalo. Němci postupně navýšili
svůj podíl ve společnosti tak, že původní česká společnost AB zcela
zanikla a na její místo nastoupil nově založený německý Pragfilm.
Ten říšským propagandistům a tvůrcům poskytl žádané kapacity
zejména ve chvílích, kdy byla výroba filmů v Německu ohrožována
nálety spojeneckých letadel. V barrandovských ateliérech vybudovali
Němci k původním „havlovským“ Starým halám ještě další tři
ateliéry, takzvané Nové haly. Za války v nich bylo vyrobeno 82
filmů.
Během pražského povstání v květnu 1945 se bojovalo i o ateliéry.
Došlo při tom ke škodám a požáru několika dřevěných budov. Výrobu
to nenarušilo, ale po osvobození se už ateliéry původním vlastníkům
nevrátily. Podle návrhu levicově orientovaných českých filmařů byl
už v roce 1944 odeslán exilové vládě do Londýna dopis se žádostí o
znárodnění a prezident svým dekretem č. 50 těmto požadavkům
vyhověl. Bývalý filmový magnát a podnikatel Miloš Havel se usadil v
Mnichově a do vlasti se už nevrátil.
Po roce 1948, kdy byl vládním nařízením zřízen znárodněný
Československý státní film, se dobře vybavený a válkou téměř
nepoznamenaný Barrandov stal nejdůležitější základnou obnovené
národní kinematografie. Z ohromné plejády filmů, které v něm v
období čtyřiceti let komunistické nadvlády vznikly, můžeme jmenovat
propagandistická dílka, která upadla v zapomnění, ale i skvosty
poválečné kinematografie vrcholící v šedesátých letech nástupem
takzvané „nové vlny“.
Podobně jako ve Francii se i v barrandovských ateliérech dostává
k tvorbě mladá generace, která významně zasahuje do evropské a
dokonce světové kinematografie - režiséři
Forman,Chytilová,
Menzel,
Juráček,
Němec,
Schorm. Jsou tu ale i další významná jména,
i když se k nové vlně programově nehlásí –
Kachyňa,
Vláčil,
Jasný nebo
Jireš.
Barrandovské filmy
„Obchod na korze“ (1965, režie
Ján
Kadár aElmar Klos) a
„Ostře sledované vlaky“ (1966, režie Jiří
Menzel) si přivážejí Oscara za nejlepší neanglicky mluvící film,
Formanovy „Lásky jedné plavovlásky“ (1965) a
„Hoří, má panenko“ (1967) byly na Oscara
nominovány. Americké ceny Akademie i řada evropských cen
zviditelnily barrandovské ateliéry a začaly lákat do Prahy i
zahraniční štáby - za všechny jmenujme tým Miloše Formana při
vzniku filmu „Amadeus“. Natáčí zde i
Barbra Streisand svůj režijní film
„Yentl“ a držitel Oscara za film
„Vojna a mír“
Sergej Bondarčuk realizuje na Barrandově
velkofilm „Boris Godunov“.
V domácí tvorbě se ve Filmovém studiu Barrandov uplatňoval
americký model, kdy bylo vytvořeno několik žánrově odlišených
dramaturgicko-výrobních skupin. Studio zaměstnávalo své scenáristy,
v hereckém oddělení nejlepší české herce a registrovalo stovky
komparzistů. V osmdesátých letech vyrábělo kolem třiceti
celovečerních filmů ročně a zajišťovalo převážnou část seriálové
tvorby Československé televize. V té době zaměstnávalo v
realizačních štábech až 2 tisíce lidí různých profesí.
Kinematografie byla plně dotovaná státem.
Po okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy v
roce 1968 nevzniká mnoho významných děl, někteří režiséři jako
Ivan
Passer, Miloš Forman nebo Jan Němec si vybrali raději život v
emigraci a velice těžce, ale nakonec významně se prosazují i tam.
Tvorbu na Barrandově zachraňují filmy pro děti a mládež, kterým se
daří uniknout z okovů ideologie.
Hanibalův film
„Dědeček, Kylián a já“ získává Velkou cenu na
festivalu v Benátkách, přepis románu M. Twaina „Dobrodružství Toma
Sawyera“ přenesené do reálií dvacátých let v Čechách pod názvem
„Páni kluci“ přináší ceny z mnoha festivalů a
německy mluvící země zcela ovládnou filmy režiséra
J.
Poláka „Pan Tau“. Každý rok na vánoce je v německy
mluvících zemích také reprízovaná pohádka
V.
Vorlíčka „Tři oříšky pro Popelku“. Tvorba hraných
pohádek pro kinodistribuce se stává ojedinělou evropskou
raritou.
V době z Moskvy vládnoucího Gorbačova a pod vlivem jeho
perestrojky se uvolňují poměry také na báječném kopci snů nad
Prahou a genius loci opět začíná působit. Na Oscara jsou v USA
nominovány filmy režiséra J. Menzla
„Vesničko má středisková“ (1987) a snímek
debutanta a pozdějšího držitele Oscara za film
„Kolja“
J.
Svěráka „Obecná škola“ (1991). Rovněž film debutující
režisérky I. Pavláskové
„Čas
sluhů“ (1990) si přiváží tři ocenění z festivalů kategorie „A“
a dalších deset cen z přehlídek celého světa. S pádem komunismu v
roce 1989 nastávají dramatické změny ve fungování studia. Státní
dotace už do filmu neplynou, ateliéry na Barrandově jsou postupně
zprivatizovány a tím nastává jejich nová éra ve znovu obnovené
demokracii.
Barrandov Studio však nadále zůstává místem, které láká domácí i
zahraniční filmaře. Vždyť se do ateliérů navracejí, ať jsou
odkudkoli, již osmdesát pět let.