Život herců před kamerou – Herecké řemeslo – Listopad 1933

Podle slavných hereček se jejich obdivovatelky chtěly česat a oblékat, mladí muži pronášeli sebevědomě věty, které slyšeli z plátna od svých filmových hrdinů a všichni doufali, že právě jejich hvězda o ně zavadí pohledem při slavnostní premiéře. Mnozí z fanoušků přitom netušili, že filmové herectví není jen sláva, ale někdy na place také pořádná dřina.

Stovky zájemců se zejména po nástupu zvukového filmu pravidelně ptaly na to, jak se dostat k filmu. Pouhý rok po vzniku barrandovských ateliérů dokonce časopis Kinorevue varoval před podvodníky, kteří zájemcům nabízejí za přispění na výrobu filmu dráhu herce. Nabádá, aby se raději obraceli přímo na ateliéry. Navíc upozorňuje, že filmařina není tak výhodné zaměstnání, jak by se to amatérským zájemcům mohlo zdát: „V otázce herecké panuje ohromná nabídka všech typů hereckých s náležitým vzděláním a praxí, kdežto poptávka pánů producentů je mizivá. Mimo to jest práce ve filmu pouze příležitostná a velmi různě honorovaná, takže naprosto nestačí k uhájení životní existence.“

Nejistotu herecké profese si na vlastní kůži zažil ve svých začátcích například filmový milovník Raoul Schránil: „Chtěl jsem hrát, co nejvíc se, jak se říká, otřískat, a proč to zapírat, být populární a mít peníze – navštěvoval jsem producenty, představil se, pokud mne ještě neznali, a nabízel jim své herecké služby. Nevím, co přimělo režiséry Svitáka, Slavínského, Innemanna, Lamače a postupem času další, že si mne vybírali. Zřejmě mé mládí, pohledná tvář, vysoká postava, sportovní postoj a vybrané chování.“

Hvězdné manýry. Netrpěl jimi občas pouze Vlasta Burian, jak už jsme si popisovali v přechozích dílech našeho vyprávění, ale také některé herečky. Zejména byla známa nevraživost Adiny Mandlové k Jiřině Štěpničkové. Ta se původně před kameru moc nehrnula. Tvrdila, že silná světla reflektorů ubližují jejím očím. Obrat, jak sama vyprávěla, nepřímo „zavinil“ Karel Hašler. S ním hrála v roce 1934 ve filmu Za ranních červánků. „Když mě tam oblékli do kroje, Hašler zařval: „To je přece Maryša!“.

Roli slavné travičky si skutečně zahrála o rok později. Venkovská žena čelící nepřízni osudu ji proslavila po celé zemi. A právě Adina Mandlová o ní rozhlašovala, že ať hraje, co hraje, neustále vypadá jako vesnické děvče. „Často jsem se ptala, proč mám tolik nepřátel v okruhu kolegů a hlavně kolegyň. Ve snaze vyniknout stala jsem se agresivní, často bezohledná, postrádala jsem pokoru,“ přiznala až ve stáří Mandlová.

Dobovou upoutávku na film Maryša, která se promítala v kinech, si můžete pustit zde:

Na plátně se potkaly jen několikrát, hned poprvé jako milostné sokyně ve filmu Velbloud uchem jehly, kde zazářil jeden z mnoha Adiny milenců Hugo Haas. Za války pak ve filmech Sobota a Šťastnou cestu. A právě tento společný film byl symbolický – vztah jejich postav je totiž protkaný pomluvami. Už před válkou se přitom Mandlová svěřila režisérovi Otakaru Vávrovi, proč manipuluje lidmi kolem sebe: „Mám před sebou jenom pět let, co budu hezká, já toho musím využít.“

Bez pomluv, ale rovnou a rázně chtěl vyřešit své zhrzení Ferenc Futurista, když se dozvěděl, že jeho parádní divadelní roli z veselohry Na tý louce zelený nepřidělil ve filmovém ztvárnění Karel Lamač jemu, ale komiku Járovi Kohoutovi. Se zbraní uprostřed nedělního představení v záchvatu vzteku pádil za Kohoutem do divadla. Ten stačil zalarmovat policisty: “Divadelní lékař chytil Ference na Palackého mostě, kde už také byla policejní pohotovost. Odvezli ho do nemocnice, kde si pobyl několik měsíců.“ To, že si Kohout pak při natáčení zlomil nohu při pádu z koně do omylem vypuštěného náhonu, pak považoval za odplatu osudu.

VIDEO Kohout Kysilková Na tý louce zelený

Hvězdné manýry při filmové práci nemusely znamenat jen rivalitu. Přesvědčil se o tom právě Otakar Vávra, který do hlavní role filmu Pacientka doktora Hegla obsadil Otomara Korbeláře. Nebyl přitom jediný, kdo se setkal s tím, že Korbelář si i během natáčení rád dopřál alkohol: „Když měl delší pauzu, zmizel, a když ho našli v ateliérové restauraci, a přivedli před kameru, byl jako prkno, zuby zaťaté a za nic nemohl vyslovit: „Přineste adrenalin!“ Kazilo to práci nás všech a hlavně výsledek ve filmu, který se u nás z finančních důvodů nedal opravit.“ Podobnou zkušenost s Korbelářem měla i Zita Kabátová, když s ním točila snímek To byl český muzikant, kde na něj coby manželka čekala na nádraží: “Namířil si to ke mně a mým filmovým dcerám, ale minul mě a vroucně objal herečku stojící vedle. Režisér Slavínský mohl vyletět z kůže.“

Ani tahle lidská slabost ale nijak nezmenšuje to, že Otomar Korbelář byl výborný herec, fanynky ho obdivovaly pro jeho mužnost a třeba v dramatu Tulák Macoun dojal nejednoho diváka. Pro film byl schopen udělat ledacos.

Ve snímku Dokud máš maminku usedl do letadla a za pomoci šéfpilota firmy Aero chvílemi opravdu přebíral řízení, pro film Srdce na kolejích se dokonce naučil ovládat lokomotivu: „Ve výtopně ve Vršovicích mi dali do rukou mašinu a vysvětlili mi, co dělat, abych vlak rozjel a nebrousil koleje a abych uměl zastavit na metr přesně. Dokázal jsem to, takže když stáli s kamerou na kolejích, zastavil jsem tak jak jsem měl, abych byl ještě v ostrosti kamery. Jezdili jsme na trati Praha – Beroun s celou soupravou. Aby mohli nasvítit strojvůdcovu kabinu, zapojili za lokomotivu akumulátorovou baterii, to byl vlastně celý akumulační elektrický vagón, který směl jet jenom velmi pomalu, což štábu dělalo velké problémy.“

Popularita a ostře sledovaný život hvězd měly i své výhody. Tak jako mnohé herečky přicházely na plac ve svých šatech, přijížděl Otomar Korbelář při natáčení romantického dramatu Bezdětná před kameru svým vlastním vozem: „Jezdil jsem ve filmu bejbinou a dělal jsem reklamu výrobní firmě, což mělo pro mne velkou výhodu, Toužil jsem po dvousedadlovém sporťáku, a tak mi ho v Pragovce vytvořili. A vždycky mně za to, že jsem bejbinu ukázal ve filmu, dali slevu na nový vůz.“

Populární herci účinkovali také v reklamách, které se promítaly před začátkem filmového představení. Jednu z nejznámějších na pneumatiky natočili Vlasta Burian a Hana Vítová. Vidět ji můžete zde:

Drtivá většina herců byla zvyklá na divadelní jeviště, a to byla u mnohých před kamerou nevýhoda. Popsal to sám jeden z nich, Hugo Haas, který sám razil civilní projev a shazování patosu sebeironií: „Většina hereckých výkonů ve třicátých letech se zdá být dnes nepřirozená, kašírovaná. Je to tím, že herci předstupovali před kameru stejně jako před hlediště. Herci ani režiséři si neuvědomovali, že pro filmovou kameru musí herec gesta i masky užívat s mírou.“

Sami herci přitom věděli, že nejen projev, ale hlavně fyzická podoba, může ovlivnit jejich oblíbenost nejen u diváků, ale také u režisérů, když rozhodují o obsazení. Karel Lamač tak podstoupil hubnoucí kúru v proslulých lázních Dolní Lipová u Jeseníku. Stejně tak tady dodnes vzpomínají na několik pobytů Oldřicha Nového. Pro Kinorevui svou postavu na filmovém plátně s nadhledem komentovala Růžena Nasková: „Jsem si vědoma všech svých fyzických nedostatků či spíše přebytků, a konečně – staré role, do kterých jsem se odhodlaně vrhla už v letech, kdy mi toho opravdu nebylo ještě třeba, ty mi dávají trochu právo nevypadat jako Greta Garbo. Ani zrcadlo není tak kruté a upřímné jako filmový snímek, kde můžete a musíte poznat každý svůj pohyb, krok a proporci zaznamenané tak věrně a neúprosně, takže musíte uvěřit. Marná jsou ujišťování našich přátel, jak hlas i postava krásně vyšly a jak jsme jako živí. Naopak, toto tvrzení nás zničí nadobro.“

I když se herec na svůj výkon perfektně připravil, přeci jen se mohlo stát, že samotné natáčení nebylo procházkou růžovou zahradou. Pojďme si s několika fotografiemi připomenout zákulisí vzniku snímků, které divákovi v kině zůstávalo utajeno.

Lída Baarová si užívala natáčení Ohnivého léta na březích řeky Otavy spolu se svou sestrou Zorkou Janů. Ta přitom natáčení protrpěla. Sužovaly ji nejenom neustálé bolesti hlavy, ale hlavně záhadná alergie, kvůli které ji opakovaně otékala její půvabná dívčí tvář. Natáčení ale brala velmi zodpovědně a spolu se slavnější sestrou vymýšlely různé způsoby, aby diváky nic nepoznal.

Úplně jiné „utrpení“ si prožil při natáčení filmu Bílá vrána Jindřich Plachta. Není tajemstvím, že Plachta byl mírný dobrotivý člověk. Scénář mu ale předepisoval, že má dát pořádnou facku Raoulu Schránilovi: „Tak mně ji zkoušel dát, ale pořád mu to nevycházelo, bylo to proti jeho člověčí přirozenosti. Ale režisér Slavínský trval na scénáři. Plachtova facka mě nakonec spíš pohladila, než bolela.“

Jan Pivec dostal pořádně zabrat ještě před tím, než v roli temperamentního Itala nastoupil v Rozině sebranci na plac. Režisér Otakar Vávra potřeboval, aby do scény rvačky ovládal některé chvaty. Proto do kanceláře Lucernafilmu pozval mistra jiu-jitsu. Ten hned při podání ruky Pivce přehodil přes rameno a herec skončil v nábytku. S nadávkami z kanceláře utekl, ale svou roli pak zahrál perfektně.

Uplést si na sebe bič. Tak by se dala popsat situace, do které se dostal Karel Hašler ve špionážním filmu Vzdušné torpédo 48. Jako scénárista předepsal své postavě spoutání a přivázání ke křeslu. Měl se pokusit dostat k telefonu a zvednout zuby sluchátko. Po klapce se mu to téměř podařilo, ale při naklonění k telefonu se s ním křeslo převrátilo a zranil se v obličeji. Scéna se tak musela točit až za několik dnů.

Rozloučení Lídy Baarové s českými díváky – film Turbina provázely změny záběrů. Musel je provést režisér Otakar Vávra poté, co herečka při koupání stoupla na rezavý hřebík a i po ošetření kulhala. Vávra tedy změnil kompozici kamery tak, aby následky jejího zranění nebyly vidět.

Nečekané problémy si způsobila Vlasta Fabiánová při vzniku filmu Prstýnek. Posledního snímku, který se stihnul dostat k divákům před koncem války. Když skočila do vody, zašlo slunce a kameraman ji prosil, aby počkala, že hned vyjde. Z vody se tak nakonec dostala velmi prochladlá, dostala vysoké horečky a skončila v nemocnici ve vážném stavu. Do nemocnice, která mimochodem dostala při náletu zásah, jí tak kolegové donesli alespoň zaslouženou kytici.

Sladkou odměnou za všechny těžkosti pak byly pro herce právě slavnostní premiéry. Producenti dbali na to, aby se o jejich filmech hodně psalo, první uvedení v kině bylo společenskou událostí, herečky v róbách, herci v elegantních oblecích, dárky, květiny a dlouhé fronty na autogram. K tomu ještě odměna v podobě honoráře. U epizodní role pár korun, u hvězd mnohem více. Zita Kabátová vzpomínala, že za svůj první snímek Světlo jeho očí dostala 3.500 korun. Většina peněz padla na šaty pro další film, které si herečky platily ze svého. Producenti totiž často při stanovování honorářů spoléhali na to, že jejich film se stane hitem a filmová popularita přinese hvězdám další příležitosti, díky kterým si peníze vydělají. No a po návratu domů z oslavy dokončeného filmu pak ještě to, co se vyčíslit nedá – přízeň diváků. Za všechny to shrnula manželka Raoula Schránila: „Obyčejně velká záplava dopisů po každé premiéře. Kdo píše? Děvčata od 13 do 60 let. A píšou krásně, všelijak …, ale mě to neznepokojuje – vždyť on dělá jen dobře svou práci …“