Vizionář a producent – Květen 1933

Když se v barrandovských ateliérech rozsvítila světla, vedle režiséra občas usedl muž, kterého filmaři oslovovali „pane předsedo“. Přišel se podívat, jak vzniká další snímek, který diváky pobaví nebo dojme. Ten muž byl Miloš Havel, který stál u zrodu našich nejznámějších ateliérů. Rodina „pana předsedy“ ale do historie vstoupila už mnohem dříve.

Jeho otec Vácslav Havel, stavební podnikatel se rozhodl vybudovat v Praze moderní palác, uprostřed kterého bude veliký sál, ale také kino. Jeho součástí byl už v době němého filmu speciální ruchový přístroj, který dokázal vyrábět zvuky deště, vichřice nebo jedoucího vlaku. Spolu se vznikajícím palácem Lucerna založil filmovou společnost Lucernafilm, aby snímky sama natáčela. V jeho stopách pokračovali i oba synové.

Rodina stavitele Vácslava Havla zachycená na střeše dostavovaného paláce Lucerna, záznam dochovaný díky sběrateli Bohumilu Veselému:

Václav Maria Havel se vrátil v polovině dvacátých let z Ameriky okouzlený slavnou restaurací Cliff House nad útesem poblíž San Francisca. Začal budovat podobnou stavbu nad Prahou. Nezůstalo ale jen u restaurace. A tak na Barrandově vyrostla restaurace Terasy a na ni navazující vilová čtvrť. Samotnou restauraci projektoval Max Urban a velmi brzy se pod heslem „Za Prahou, a přece v Praze“ stala spolu se svým okolím oblíbeným výletním cílem.

Terasy si „zahrály“ také v jednom z nejslavnějších československých filmů předválečné éry – Extasi režiséra Gustava Machatého:

Miloš Havel na rozdíl od bratra propadl kouzlu filmového byznysu naplno. Po první světové válce osobně vyrazil do Londýna a Paříže nakupovat filmy, aby obohatil repertoár Lucerny. V roce 1920 pak spojením dvou půjčoven – American Film a Biografia vznikla společnost A-B, do jejíhož čela se postavil. V jejím vinohradském ateliéru ve dvacátých letech natáčela drtivá většina českých producentů.

Miloš Havel byl vizionář, který věděl, že musí kráčet s dobou. V době, kdy se teprve rodil zvukový film, pohotově vybavil zvukovými aparaturami kino Lucerna i ateliéry společnosti A-B. První zvukový film, americký snímek Loď komediantů se tak v Praze promítal v létě 1929 právě v Lucerně. Byl také obratný při propagaci svých „zvukových“ úspěchů. Podle Českého filmového zpravodaje pozval novináře na natáčení C. a k. polního maršálka, pak jim v kině Lucerna nechal promítnout film Když struny lkají a na závěr je vyvezl na slavnostní oběd na barrandovské Terasy.

Na začátku let třicátých si pak Miloš Havel prosadil vznik nových „filmových továren“ na Barrandově. Budovy ateliérů tak vyrůstají nad vznikající zahradní vilou čtvrtí, kterou si vysnil jeho bratr.

V přechozích dílech našeho seriálu jsme si ukázali, jak stavba ateliérů rostla a nahlédli jsme do běžného dne jejich provozu. Miloš Havel ale musel být také velmi obratný ve vztahu ke státu. A to se mu dařilo. Zejména v letech 1929 – 1934, když byl ministrem průmyslu Josef Matoušek z Československé národní demokracie Karla Kramáře. S ním se rodina Havlova přátelila už za Rakouska – Uherska.

Stát, který poskytl záruky na úvěr při stavbě Barrandova, měl zájem, aby byl nový ateliér co nejdříve v provozu. Výrazně v té době podpořil výrobu českých filmů takzvaným kontingentním opatřením. Za každých sedm (později dokonce pět) dovezených filmů se musel vyrobit jeden český. Z dovezených filmů se navíc odváděly poplatky na podporu české tvorby. Barrandov se tak nemusel obávat, že by ateliéry zely prázdnotou. Na druhou stranu se ale mezi hodnotnými snímky objevovala i díla „na jedno použití“ jako Pepina Rejholcová, Růžové kombiné nebo Mámino srdce.

Samostatnou kapitolou byl vztah filmového magnáta k těm, kteří se objevovali ve výlohách kin. Měl rád hvězdy svých filmů, jak potvrdila Zita Kabátová: „Při premiérách jsme sedávali u něho v loži, kde jsme pak přijímali květinové dary, byl to člověk, který měl herce opravdu rád. Byl jemný, úžasně vychovaný a vzdělaný. Vzpomínám na návštěvu v jeho vile, kam nás pozval po premiéře jednoho filmu. Byla jsem tam s Nataškou Gollovou, dostaly jsme kuře, Nataška do kuřete zakrojila nuž, ono opustilo talíř a přeletělo celou jídelnu. Ale pan majitel Havel byl noblesní člověk, přešel to. K tomu jsme pili víno, které bylo tak výtečné, že si na něj dodnes pamatuji. Pořádal literární sedánky u sebe v bytě v domě na nábřeží, chodíval tam Vítězslav Nezval.“

Lída Baarová pro změnu vzpomínala, že jí Havel pomohl, při jejím rodícím se vztahu s režisérem Karlem Antonem, kterému nepřáli její rodiče: “Miloš Havel přál takovým setkáním lidi od filmu a se zasvěceným porozuměním pomáhal jejich vztahům. Nejdříve jsme se setkávali u Havla, který se uměl v pravou chvíli omluvit náhlou prací a nechat své hosty samotě. Později nám chtěl Havel udělat radost a nabídl nám, abychom na pár dní odjeli na jeho moravský statek Havlov.“

I přes veškeré přátelství byl Havel především manažer, takže uměl být k hercům nesmlouvavý. Když se například Adina Mandlová dozvěděla, že ve filmu Šťastnou cestu bude hrát vydržovanou dívku, která není schopna se vzdát přepychového života, šla si k němu stěžovat. Ten ji velmi rychle vyprovodil se slovy: „Titinko, to jsi přesně ty, jenom trochu zidealizovaná.“ Nutno dodat, že roli pak Mandlová zahrála výborně.

Filmový magnát byl nekompromisní z hlediska byznysu, ostatně občas posměšně poznamenal, že musí vyprodukovat dva levné filmy, aby vydělal na ten třetí, který si natočí pan Vávra. V humoru ale držel krok se členy štábu, osobně to poznal právě režisér Otakar Vávra: „U pana Havla večer ve vile jsme slavili nějakou premiéru a někdo dostal nápad, abychom si vystřelili z Adiny. Zavolali ji domů a sestavili takovou skupinu hlasů, které se hlásily jako telefonní centrály česky, pak německy s pruským dialektem, a předstírali, že ji volá ředitel berlínské Ufy, aby ihned přijela na letiště, že tam má připravenou letenku do Berlína, kde s ní narychlo podepíšou smlouvu na filmovou roli. Bylo to tak věrohodné, že se Mandlová sebrala, naházela do kufříku nejnutnější věci, zavolala si taxík a skutečně v noci přijela na letiště v Ruzyni“.

Za války se Havel ocitl v obtížné situaci. Nacisté získali nad barrandovskými ateliéry kontrolu, věnoval se tak hlavně výrobě filmů pod hlavičkou Lucernafilmu.

Každý film vyrobený Havlovou společností Lucernafilm provázela samozřejmě i patřičná propagace. Základem byly plakáty, fotografie ve vývěskách kin i články v novinách a časopisech. Nechyběly ani upoutávky přímo na plátnech kin. Podívejte se, jak lákaly diváky na chystaný snímek:

Ze své pozice musel Miloš Havel jednat s německými úřady. Mimo jiné ve chvíli, kdy po atentátu na Heydricha gestapo chtělo zatknout herečku Annu Letenskou, která měla roztočenou komedii Přijdu hned. Snímek mohla dokončit, teprve pak se naplnila její tragédie.

Současně stál Havel také u průtahů při vzniku filmu Svatý Václav s Karlem Högerem. Němci chtěli tenhle snímek jako důkaz naší tisícileté příslušnosti pod Německou říši. Filmaři ale zdržováním dosáhli toho, že se nikdy nedokončil.

Poválečný osud předznamenal už za války levicový spisovatel Jan Drda při jednom ze sedánků v Havlově vile: „Miloši, nedá se nic dělat, ale my tě po válce znárodníme.“ Na to Havel pohotově odpověděl: “Ó prosím, ale pak vaše honoráře budou určovat státní úředníci – a to budete koukat!“

A skutečně. Po válce přišel Miloš Havel o firmu Lucernafilm i ateliéry. Za dramatických okolností odešel do tehdejšího západního Německa. Tam ho navštěvovali přátelé od filmu v jeho restauraci a později v obchodě s květinami. Jeho život se uzavřel v roce 1968.

Na Barrandově se mezitím začala psát novodobá historie, po politických sevřených padesátých letech nastoupila nová generace filmařů, která se u nás i světě proslavila jako Nová vlna. Svého zakladatele si ale na Barrandově připomínají dodnes.

Jaká kouzla dokázali se svými stroji čeští kameramani? A jaká úskalí přinesl pro filmové hvězdy nástup zvuku? O tom zase někdy příště.