Světový věhlas – Září 1933

Klapka! Akce! Barrandovskými ateliéry se prakticky od začátku jejich existence rozléhala tahle známá slova kromě češtiny také v němčině, francouzštině nebo angličtině. Ve světě už se totiž dávno vědělo, že naši filmaři mají „zlaté ruce“.

 
První kameru si dovezl Jan Kříženecký přímo z kolébky filmu, z francouzské dílny bratří Lumiérů. Jejich snímky se navíc staly inspirací i pro jeho vlastní tvorbu jako byl Pražský párkař a lepič plakátů nebo Dostaveníčko ve mlýnici. Naopak světoví producenti velmi brzy objevili české země. Už v roce 1897 v Hořicích na Šumavě natočili takzvaný Hořický pašijový film. Američtí filmaři využili dlouhé tradice, pašijové hry se v Hořicích předváděly už od roku 1816 a kvůli jejich věhlasu v obci dokonce vzniklo velké dřevěné divadlo. Speciální představení tak zachytila kamera s tím, že pohyblivé obrázky z nich budou „předváděti v Americe, Anglii a jiných zemích, kde němčina není mateřštinou“.

Z Hořického pašijového filmu se dochovaly jen fragmenty, které můžete vidět zde:

https://www.krumlovskagarda.cz/film-horice/

Doba němého filmu byla mimo jiné obdobím dovozu populárních filmů ze světa, a tak se jednou z největších událostí stala návštěva dvou velkých hvězd u nás. Američtí herci Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová dorazili v roce 1926 do Prahy, kde je nadšeně vítaly stovky filmových fanoušků, vydali se do Karlových Varů a v Lánech se s nimi setkal i prezident T. G. Masaryk.

V reportáži z jejich cesty napsal časopis Hvězda československých paní a dívek, že „Fairbankse a Pickfordovou zná každý malý kluk, znají je mladí, staří, ve městech i na venkově. Líbezná postavička malé Mary, široký, dobrácký úsměv velkého Douga získají každé srdce.“ Fairbanks a Pickfordová tvořili spolu s Charlie Chaplinem a režisérem D. W. Griffithem takzvanou „silnou čtyřku“ amerického filmu. Podle jejich vzoru se pak jako „silná čtyřka českého filmu“ vžilo pojmenování pro režiséra Karla Lamače, kameramana Otto Hellera, herečku Anny Ondrákovou a scénáristu Václava Wassermana, někdy nahrazovaného Martinem Fričem.

Hvězda v nedbalkách. Douglase Fairbankse zachytil fotoreportér po příjezdu do Prahy ještě před vystoupením z vlaku v županu. Vlevo u kamery Václav Vích, který událost natáčel pro firmu A-B. Ta ji pak promítala jako aktualitu v kinech.

Nástup zvuku přinesl další propojení se světem, a to výrobu různých jazykových verzí rovnou v Praze, často jen s výměnou hlavních hvězd. Ostatně o světové slávě jednoho z prvních zvukových filmů C. a K. polní maršálek už jsme se zmiňovali v jednom z předchozích dílů našeho vyprávění. Ačkoli tam naopak hlavní hvězda pro německou verzi zůstala, protože Vlasta Burian dokázal svoje komediální schopnosti „prodat“ i v cizím jazyce.

Vývěsní poutač na film To neznáte Hadimršku s Vlastou Burianem (v německé verzi) v dalekém Tel Avivu.

Daleko za hranicemi se vědělo také o schopnostech lidí, kteří na Barrandově stáli za kamerou. Přispěly k tomu mimo jiné naše úspěchy na festivalu v Benátkách. Tam si diváky získala Extase Gustava Machatého nebo Řeka Josefa Rovenského.

Voskovec s Werichem točili svůj první film Pudr a benzín v ateliérech Gaumont v Paříži kvůli tomu, že přes léto nebylo dost volných termínů v ateliéru A-B na Vinohradech. A tak interiéry vznikly ve Francii a pro venkovní scény uprostřed Prahy si z Paříže půjčili pojízdnou zvukovou aparaturu.

V Evropě rychle vešlo ve známost, že v Praze vyrostly moderní filmové haly. Nepřehlédnutelnou výhodou je také pozemek hned za halami s otevřenou plání bez městské zástavby, tady se dá natočit prakticky jakýkoli historický snímek. Cizí produkce se od roku 1933 hrnuly a součástí hned první sezóny se stává francouzský velkofilm Volha v plamenech. Na barrandovské pláni vyrostlo zásluhou architekta Štěpána Kopeckého a francouzského Andre Andrejeva ruské město a proháněli se tu jezdci na koních. Příběh o vzpouře proti carovi podle předlohy básníka A.S.Puškina režíroval ruský emigrant Viktor Turžanskij, za kameru se postavil Václav Vích. Miloš Havel nechtěl ponechat nic náhodě, šlo o první velkou koprodukci nově otevřených ateliérů, a tak se o pohodlí francouzských partnerů staral už od jejich vystoupení z vlaku, požádal kvůli tomu o pomoc herečku Lídu Baarovou: “Havel věděl, že umím jakž takž francouzsky, a tak mě vybral, abych milé a slavné hosty na nádraží přivítala. Ráda jsem se pak chodila dívat do ateliérů, jak pracují.“ Asistentem režie byl Václav Binovec, který ovládal ruštinu i další jazyky. Natáčení vyvrcholilo scénou požáru, který za přihlížení mnoha Pražanů zničil celou dekoraci města.

Režisér Turžanskij nebyl jediný emigrant ze Sovětského svazu, který se na Volze v plamenech podílel. Řada z nich se objevila v malých rolích před kamerou například ve scéně z tržiště.

Dramata a akce byly za našimi hranicemi žádané, a tak se další velkou koprodukcí vzápětí stal Port – Arthur, spolupráce francouzských filmařů s pražským Slaviafilmem. Válečné drama z rusko – japonské války propletené statečností a láskou. Souběžně vznikala francouzská a německá verze, a tak zatímco u té francouzské kameru vedli Otto Heller a Jaroslav Tuzar, u německé si mnichovští distributoři prosadili proti vůli režiséra kameramana vlastního. Snímek měl českého „spolurežiséra“ J.A.Holmana, který se staral především o natáčení exteriérů, což nebyla lehká práce. Na pozemku za ateliéry vyrostla mimo jiné celá ulice slavného přístavního města.

Barrandovský pozemek a bojiště u Port – Arthur. Pláň za ateliéry byla tou dobou už osvědčeným filmovým bojištěm.

Další velkou „zakázkou“ je pak Golem, ačkoli okolnosti jeho vzniku jsou poněkud zamotané. Původně se natáčení měli zúčastnit Voskovec s Werichem. Scénář měl kromě slavného románu vycházet i z jejich revue, která byla na repertoáru Osvobozeného divadla. Film měl mít dvě verze – českou a francouzskou. Režii ale producenti svěřili Julienu Duvivierovi, který měl jinou představu. V jeho pojetí pro humor „Osvobozených“ nebylo místo. Verze nakonec vznikla jen jedna – francouzská s Harry Baurem v roli císaře Rudolfa II.

Česká účast spočívala hlavně v samotném Golemovi, kterého ztvárnil Ferdinand Hart a v tom, že za kameru se postavili Václav Vích a Jan Stallich. Zde můžete vidět jednu z klíčových scén s Ferdinandem Hartem: https://www.youtube.com/watch?v=GnNIKxzVOKg

Šlo přitom o velkoprodukci, před kamerou nechyběli lvi, početný kompars a především tu byl menší spěch než u domácích tvůrců. Rozdíly se dají ilustrovat úsměvnou historkou, kdy souběžně natáčející Vladimír Slavínský vybuchl, že mu rekvizitář nepořídil do jedné ze scén dvě kočky, ačkoli Duvivier má před kamerou devět lvů.

Ale také naprosto vážně vzpomínkou producenta Vladimíra Kabelíka: „Duvivier natáčel denně při dokonalém pracovním tempu asi deset záběrů, a český režisér natočil denně až 50 záběrů v téže pracovní době. Český režisér musil natočiti svůj film za osm dní, zatímco cizí pracoval na filmu téměř tři měsíce.“

Režisér Julien Duvivier ve svém křesle při natáčení Golema.

V Pádu Berlína si mimo jiné zahrál Jan Werich, který se převtělil v nacistického ministra Hermanna Göringa.

Dalším větším mezníkem byl rok 1964, kdy se západoněmeckým producentům zalíbila dekorace westernového města na barrandovském pozemku. Když ji opustil Limonádový Joe, nastěhovali se sem Zlatokopové z Arkansasu a povědomí o šikovnosti pracovníků dekorací se šířilo dál světem. Film spolu s druhou kovbojkou Destry opět jezdí snímali Jan Stallich a Jan Kališ, dekorace byly dílem Jana Zázvorky a Bohuslava Kuliče, zvuk pak Miloslava Hůrky.

Šikovnost dalších profesí si pak pochvaloval například tým filmu Most u Remagenu natáčeného v roce 1968. Počínaje kaskadéry, kteří na rozdíl od těch zahraničních neměli zprvu takové technické zázemí, ale šli do všech akcí naplno až po věrohodnou proměnu mostu v Davli barrandovskými dělníky na most, o který svádějí vojáci boj v Německu.

V osmdesátých letech se pak největším předělem stal návrat Miloše Formana do rodné země, když ho američtí producenti podpořili ve snaze natočit Amadea. A proč si právě Prahu vybral, aby představovala historickou Vídeň? Americkým novinářům prozradil, že k umu barrandovských profesí mohl přidat ještě jeden neocenitelný bonus: „V mnoha částech Prahy jsou ulice nebo náměstí, kde můžete panorámovat kamerou o 360 stupňů a nemusíte nic upravovat. Jsou tam nádherné paláce, jejichž interiéry jsou uchovány jako muzea, přímo se nad tím tají dech.“