První rok života hvězd – Prosinec 1933

Končí rok 1933. První rok, kdy filmové štáby a herecké hvězdy nemíří pod střechu ateliéru na Vinohradech, ale šplhají auty nebo pěšky na kopec nad Habrovou, který už několik let lidé nazývají Barrandov. Za pouhých rok tady vznikla bezmála třicítka filmů, z toho čtyři zahraniční. A hned první rok si barrandovští troufli vytvořit zázemí pro cizí velkofilm. Málokdo tehdy mohl tušit, že za devět desítek let se tady natočí filmů více než pět tisíc. Že uvnitř původních i novějších ateliérových hal i na přilehlém pozemku vyrostou velké historické stavby. Že šikovnost českých rukou bude pro filmaře z celého světa zárukou kvality a plnění i zdánlivě nesplnitelných přání režisérů a producentů. Samozřejmě je potřeba zmínit, že k tomu také přispěly nádherné lokace, kterými naše zem oplývá. Od romantických rybníků až po hory, od zřícenin hradů po nádherně udržované zámky, od starých zanedbaných továrních areálů až po moderní městské čtvrti po celé republice.

Vznik Barrandova také přinesl velmi rychlou proměnu života hvězd. Když se roztočil filmový pás v kameře, museli se herci naplno soustředit, hvězdami ale zůstávali, i když světla v ateliéru zhasla. Užívali si slávu se vším všudy, mnohdy ale také pád na samé dno. Jednoduché to někdy neměli na place, ale také mimo něj.

Hvězdy musely potlačit při natáčení nervozitu a stud, protože se hned od počátků kinematografie natáčelo také na veřejnosti. Na snímku se Jindřich Plachta v Ševčíkově ulici v Praze připravuje na záběr pro film Sňatková kancelář. Nad ním stojí režisér Svatopluk Innemann.

Jana Lašková, Jindřich Šolle nebo František Fiala. Dnes už většině lidí tahle jména nic neříkají. A přitom jde o filmové hvězdy Hanu Vítovou, Jindřicha Plachtu a Ference Futuristu. Umělecká jména byla jen malým střípkem toho, co provázelo život hvězd. Fanoušci se chtěli podle nich oblékat, česat, zajímal je jejich soukromý život. Pro vydavatele časopisů bylo zárukou úspěchu, když jejich fotku dali na obálku. A naopak pro producenty nadějí, že se zvýší zájem o jejich nejnovější film. Takto například dobové noviny referovaly, když se promítala komedie Holka nebo kluk a Adina Mandlová s Raoulem Schránilem byli lákadlem karnevalu v Lucerně: „Raoul Schránil přijde na karneval v masce, kterou ještě ani my sami neznáme. Může ho hledati pouze dáma, která jako cenu obdrží bonboniéru od velkocukrárny Myšák anebo kasetu darovanou velkoprodejnou Kožíšek.“ Sám Schránil domů dostával stovky dopisů, a tak fanynkám odpověděl hromadně na stránkách Kinorevue:“ Kdybych vás znal, poděkoval bych vám osobně. Ale vy jste skryty v šeru hlediště nesčetných kin. A chtějte hledat jehlu ve stozích slámy!“

Adina Mandlová a Raoul Schránil, hvězdy filmu Holka nebo kluk.

Samozřejmě že k životu hvězd patřilo i flámování v barech a restauracích. Jakýmsi azylem se ale pro herce stal podnik mimo centrum, barrandovský bar Trilobit, jak to líčila Zita Kabátová:“ Každý den v jedenáct večer se tam zapaloval krb a neexistovala zavírací hodina. Končilo se až po odchodu posledního hosta.“ A pak samozřejmě jejich méně či více luxusní byty, kde se scházeli na večírcích. Nechyběl přitom mnohdy i velmi drsný humor, Otakar Vávra vzpomínal, jak společensky unavený herec Theodor Pištěk jednou usnul, a tak ho Karel Lamač a Martin Frič naložili do auta: „Tím autem se spícím Pištěkem odjeli do Drážďan, tam ho vyložili na lavičku a odjeli.“ Když se zmatený herec probudil, musel domů dojet vlakem.

K popularitě patřily náhodné i stylizované fotky. Takto se Hugo Haas nechal zvěčnit na plovárně pod Barrandovem.

Kromě filmových večerů a plesů se největší společenskou událostí pro tvůrce staly Filmové žně. Jak napsala Kinorevue: „Budou předvedeny nejnovější české filmy, jež se ve Zlíně – s výjimkou jediného – dostanou poprvé před zraky obecenstva. Účelem Žní je především propagace českého filmu, nikoliv soutěž. Události nejvýznamnějších dnů zlínského festivalu budou vysílány rozhlasem.“ Filmové žně se konaly pod záštitou protektorátního ministra průmyslu a obchodu v létě 1940 a 1941. Pak už je nacisté nepovolili. Šlo totiž o festival, kde měly velký ohlas také filmy s národním nábojem jako To byl český muzikant nebo Muzikantská Liduška.

Herci na prvním ročníku Filmových žní ve Zlíně. Uprostřed Nataša Gollová, Adina Mandlová a Jaroslav Vojta, napravo sedí ministr průmyslu a obchodu Jaroslav Kratochvíl.

Do Zlína se přitom sjely dvě stovky herců, režisérů, spisovatelů a dalších lidí, kteří měli s filmem co do činění: „Miláčkem Zlínských je Nataša Gollová a po ní hned Oldřich Nový. Avšak ani druzí neujdou honičce po autogramech. Nedalo by se ani spočítat, kolik lístků každý z herců a režisérů podepisoval.“ A proč právě Zlín? Zdejší Baťův podnik měl vlastní filmové oddělení, ateliéry i laboratoře, v jeho velkém kině se konala představení.

Mladí herci Josef Kemr a Vladimír Salač do festivalového Zlína dorazili na kolech.

Adina Mandlová například vzpomínala, jak tu sklidila velkou chválu při premiéře Nočního motýla a také na noční bujaré oslavy: „Když už nestálo za to jít se vyspat do hotelu, neboť už se rozednívalo, rozhodli jsme se celá parta, že se půjdeme vykoupat do bazénu. Přelezli jsme plot, svlékli se do naha a nastala tak hlučná veselice, že přišla policie a mohla z toho být nejen velká ostuda, ale i úřední postih, nebýt ministra Kratochvíla, který se taky koupal a všecko urovnal.“

Dodnes se zachovala filmová reportáž z druhých Filmových žní. Vidět ji můžete zde: https://www.youtube.com/watch?v=KvNY5nZjV4o

Herci také natáčeli filmové písně na desky, hráli v rozhlase, většina z nich také v divadlech. Samostatnou kapitolou jsou pak průkopnické pokusy o dabing. Na počátku třicátých let se objevil dabing českých filmů do němčiny, ale i naopak, převod cizích dialogů do češtiny. Byla to zpočátku pionýrská práce, české věty se stříhaly do původní zvukové stopy, což působilo poněkud násilně, protože v tu chvíli přestala znít původní hudba i ruchy. K tomu, aby byl výsledek kompaktnější, přispěly až zvukové míchačky na Barrandově.

Nejslavnějším dabingem je zřejmě Sněhurka a sedm trpaslíků (původně nazývaná Sněhulka), americký kreslený film. Na jeho dabing se dělal konkurz, ve kterém se o hlavní roli původně ucházela například i herečka Zdena Sulanová. Ta o mnoho let později v knize Aleše Cibulky vzpomínala:“ Do Prahy přijel někdo z ateliérů, kde film točili, a vybíral, kdo bude film dabovat do češtiny. Nešlo jen o dabing, bylo tam i hodně zpívání. Sněhurka ve filmu měla mluvit fistulkou. Já sice zpívala vysoko, ale mluvila jsem normálně.“ Časopis Kinorevue v září 1938 přinesl zprávu, jak dabování pokračuje:“ Na Barrandově byly již dokončeny poslední práce na české versi Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Zvukový pás bude nyní zaslán zpět do Hollywoodu, kde závěrečná montáž bude provedena pod dozorem Walta Disneye.“ I přes kvalitnější techniku dabing na nějakou dobu ustoupil titulkování a hlavní období své slávy začal zažívat až od padesátých let. Ale to už je jiná kapitola.

Anny Ondráková a Oscar Marion ve snímku Kantor Ideál.

Díky profesionální výrobě a popularitě o naše hvězdy projevoval zájem také svět. Už z němé éry to byla Anny Ondráková, který hrála v německých a rakouských produkcích, ale také u Alfreda Hitchocka. Samostatnou kapitolou její zahraniční kariéry je pak společnost Ondra – Lamac Film s jejím celoživotním přítelem Karlem Lamačem. Původně s ním chtěla také založit rodinu, k čemuž se prací vytížený Lamač údajně neměl, a tak od poloviny třicátých let spojila svůj život s boxerem Maxem Schmellingem a trvale pak žila v Německu.

Vlasta Burian v přestávce natáčení filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa. U kamery světově proslulý kameraman Otto Heller.

O evropské proslulosti Vlasty Buriana a jeho promeškané šanci na propagační turné po Americe jsme psali v předchozích dílech našeho vyprávění. Současně se ale po Evropě pohybovali „hledači talentů“ americké společností Metro – Goldwyn – Mayer. Na filmovém plátně jim padli do oka dva naši herci, u kterých měli pocit, že by se mohli uplatnit i za mořem. V roce 1936 oslovili Antonína Novotného. Tomu v té době bylo 24 let a skutečně se vydal parníkem přes Atlantik do Los Angeles. Strávil tam devět měsíců, ale nakonec ze spolupráce sešlo. Jak poznamenala Zita Kabátová: „Neobstál pouze jazykově, jako typ se jim líbil. Anglicky sice uměl, ale ne tak, aby to na tamní požadavky stačilo.“  Novotný se vrátil domů, kde už v následujícím roce natočil například komedii Tři vejce do skla. Za války ale filmem Hotel Modrá hvězda filmovou kariéru ukončil úplně, po osvobození dostudoval chemii a v dějiny ho pak znají jako uznávaného odborníka v oboru smaltů.

Antonín Novotný (vpravo) a Raoul Schránil naslouchají pokynům režiséra Martina Friče při natáčení snímku Katakomby. S hlavou dlaních mezi nimi sedí Vlasta Burian.

Skauti stejné společnosti si vyhlédli také Lídu Baarovou, která měla kromě české slibně rozjetou i německou kariéru u společnosti UFA. Herečtí agenti za ní přijeli do Prahy, kde jí pozorovali přímo při práci v ateliérech. Herečka se radila s Milošem Havlem, který jí doporučil, aby odletěla do Londýna. Skutečně to udělala, agent ji tam představil několika producentům, zařídil jí hodiny anglické výslovnosti, nechal jí pořídit vzorové fotky a natočit zkušební záběry: „Nakonec mi nabídl smlouvu, která se mi zdála velice výhodná. Byla na sedm let, měla jsem točit čtyři filmy ročně a honoráře byly na mé zvyklosti pohádkové.“ Baarová ale nechtěla rázně ukončit svou dosavadní kariéru doma a v Německu a nabídku na cestu do Hollywoodu nakonec odmítla. Po letech toho litovala, zejména ve světle toho, že postupně měla zákaz natáčet v zemi jejího nacistického milence Josepha Goebbelse i v rodném Československu. Už za války přitom po úspěchu Maskované milenky opět na radu Miloše Havla odjela točit do Itálie snímek La Fornarina (Pekařka). Po poválečném věznění se tam znovu vrátila, kdy ji mimo jiné obsadil Federico Fellini do filmu Darmošlapové. Kromě filmování v Itálii a ve Španělsku pak svůj život dožívala v rakouském Salcburku.

Maskovaná milenka a Lída Baarová s Gustavem Nezvalem. Film, po jehož úspěchu oslovili Baarovou italští producenti.

V souvislosti se zájmem zahraničních produkcí o naše tvůrce už jsme zmiňovali maskéra Gustava Hrdličku, kameramana Otto Hellera nebo režiséry Gustava Machatého a Karla Lamače. Je ale dobré zmínit ještě jednoho muže – Františka Čápa. Režisér, který dokázal diváky rozplakat zobrazením české země a historie, sám dožíval v cizině, odtržený od vlasti. Vystudovaný lesník se nejprve objevil jako herec na plátně – spolu s Františkem Filipovským nebo Bohumilem Šmídou si zahrál studenta ve snímku Před maturitou. Pak si začal plnit svůj sen o kariéře za kamerou.

Filmování na poetické řece Otavě. František Čáp režíruje Ohnivé léto, pod ním sedí v pruhovaném triku druhý režisér snímku Václav Krška.

Nejprve napsal několik scénářů, mimo jiné k Panenství nebo filmu Jarka a Věra. Poté jemu a Václavu Krškovi šéf Lucernafilmu Miloš Havel svěřil režii filmu Ohnivé léto. Snímek působil jako zjevení. Atmosféra horkého léta, okouzlující Lída Baarová a natáčení na Lužnici. Hned příští rok, mimo jiné za pomoci Karla Hašlera natočil Babičku. Na radu Eduarda Kohouta do ní neobsadil původně plánované herečky, ale oslovil Terezii Brzkovou, která už tehdy byla v hereckém důchodu. A vyplatilo se. V době, kdy nacisté už naplno ničili české vlastence, odcházeli lidé z kin se slzami v očích. Zejména, když babička z plátna pronesla: “Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla. Je to matka nás všech. Pamatuj, že jsi krev mé krve“.

Představitelka Babičky Terezie Brzková nastupuje do auta za pomoci režiséra Františka Čápa a Karla Hašlera.

Vzápětí po tomhle úspěchu přišel druhý – Noční motýl. Milostné drama, kterým navždy proslavil Hanu Vítovou a Adině Mandlové dal příležitost ukázat, že není jen krásná, ale umí opravdu hrát. Prakticky jakýkoli film, pod který se podepsal, byl zárukou podívané. V roce 1942 ale dostal úkol, který nikdy nesplnil – převyprávět osud Svatého Václava v duchu německého výkladu. Natáčení s Karlem Högerem úmyslně protahoval a film nikdy nedokončil.

František Čáp ukazuje Rudolfu Hrušínskému a Haně Vítové místo dalšího závěru při natáčení filmu Noční motýl.

Po válce nejprve čelil obvinění kvůli scéně vyhnání židovského krčmáře v Janu Cimburovi. Hájil se jednoduše – filmaři ji natočili až na nátlak nacistických úřadů. Své jméno se mu podařilo očistit, ale ne nadlouho. V roce 1947 natáčel dva filmy, Bílou tmu a Křižovatku. Když přišel do kin první z nich, dělnická porota na festivalu ve Zlíně ho strhala. Nenechal si to líbit a řekl, co si myslí o úrovní poroty. Výsledek? Aféra, štvavá kampaň proti němu. Film Křižovatka už nesměl dokončit. Rozhodl se odejít do ciziny.

Tam se snažil navázat na své spojenectví s Milošem Havlem, který v Německu obnovil společnost Lucernafilm. Dobýt ztracenou slávou chtěli remakem slavného Kristiána. Původně uvažovali, že do snímku obsadí Lídu Baarovou. Nakonec ale stěžejní role ztvárnili jen němečtí herci. V roce 1955 tak vznikl snímek Pomoc, ona mě miluje. Narozdíl od svého vzoru ale totálně propadl, tvůrci se ho pak ještě pokoušeli prosadit do kin pod změněným názvem Cudný Casanova, ale ani to nepomohlo.

Propagační foto pokusu Františka Čápa a Miloše Havla o remake filmu Kristián.

V té době už ale František Čáp zažíval slávu úplně jinde. Přesídlil do tehdejší Jugoslávie a stal se jedním z průkopníků slovinské kinematografie. Jeho romantická komedie o zamilovaných studentech Vesna z roku 1953 vyvolala opravdové šílenství. Rvačky o lístky, propagační předměty, dům za odměnu pro režiséra. Vesnu viděli lidé v mnoha zemích, u nás se ale jako dílo emigranta nepromítala. Natočil ještě několik mezinárodně úspěšných filmů, v jednom z nich se blýsknul i slavný Marcello Mastroianni. František Čáp zemřel v roce 1972 v pouhých padesáti osmi letech. Jeho hrob leží ve slovinském Piranu, který se mu stal druhým domovem.

V našem ročním seriálu k devadesátému výročí vzniku našich nejslavnějších filmových továren jsme vám představili lidi, kteří stáli u jejich zrodu, ať už jako financiéři, umělci nebo šikovní řemeslníci. S každým rokem se pak tohle filmové město vyvíjelo, zdokonalovalo a rostlo v duchu průčelí jeho nejstarší budovy. Tu Max Urban stylizoval do tvaru bájného ptáka Fénixe, který se bude tyčit na „kopci plném kouzel“ nad Prahou. Osudy konkrétních tvůrců byly veselé i smutnější, provázela je dřina i intriky, společná jim ale byla velká dávka talentu a konkrétní práce, která český film posouvala k dalším metám.

Další vzpomínání na historii barrandovského kopce si můžete vychutnat od těch nejpovolanějších pokračovatelů filmařské tradice u nás. V roce devadesátého výročí ho zachytil televizní dokument Kouzelný kopec, na jehož vzniku se společnost Barrandov Studio podílela. Vidět ho můžete zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14287444785-kouzelny-kopec/